Optické transformace a optické zpracování informace

Z ωικι.matfyz.cz
Přejít na: navigace, hledání

Státnice - Fyzika NMgr: Seznam okruhů#4. Vlnová optika

Doporučuji si přečíst jako úvod Studijní text k ZFP. f(x,y)<->F(νxy).

f(x, y)=∫RR F(νxy) exp(+2πi(νxx+ νyy)) dνxy
F(νxy)=∫RR f(x, y) exp(-2πi(νxx+ νyy)) dx dy

Pozn.: Rovinná harmonická monochromatická vlna (RHMV): U(x,y,z,t)=A exp(-i(ωt-k∙r)); U=komplexní analytický signál. Omezíme se pouze na prostorovou závislost v z=0: U(x,y)=A exp(+i (kxx + kyy)) = A exp(+i(νxx+ νyy)). Tedy:

νi = ki/2π = prostorové frekvence; [νi] = cyklus/metr a ki jsou prostorové úhlové frekvence; [ki]= rad/m

Budeme počítat (jako v geometrické optice s paraxiálními paprsky) RHMV takové, že se šíří téměř ve směru osy z a složíme skutečnou vlnu jako jejich superpozici (ty skládané RHMV mají různé směry šíření a různé amplitudy, ale STEJNÉ BARVY [shodné vlnové délky=shodné frekvence]). Z principu superpozice plyne, že pokud umím spočíst odezvu systému na RHMV, pak:

  1. Vstupní vlnu rozložím na několik RHMV (viz začátek stránky)
  2. Tyto vlny nechám projít nebo odrazit od systému (to umím spočíst)
  3. Výstup zase sečtu a mám výsledek

Jak na to skládání? Ozn. θx = úhel mezi rovinou (yz) a vektorem šíření RHMV k = arcsin(kx/|k|). Samozřejmě |k| = 2π/λ je velikost vlnového vektoru; všechny RHMV (ze kterých skládám tu skutečnou) mají |k| stejné (protože mají stejnou barvu). V rovině z=0: U(x,y,0)=A exp(+i (kxx + kyy)) = A exp(+2πi(νxx+ νyy)), proto θx = arcsin(kx/|k|) = arcsin(νxλ) = arcsin(λ/Λx). Označili jsme Λx = 1/νx.

U paraxiáních paprsků: θx i θy jsou malé => lze θx = λ/Λx (analogicky pro θy).

Pozn.: θx i θy závisejí na barvě použitého světla.

Amplitudová modulace[editovat | editovat zdroj]

  • Mějme prvek s propustností danou f0(x,y). Spočítám F0x, νy)=FT(f0) [FT značí Fourierovu transformaci]
  • Další výpočet je založen na předpokladu, že f0 má velké prostorové periody [tzn. Δνx i Δνy jsou malé, Δν je rozptyl prostorových frekvencí]
  • Vezmu jiný optický element, jehož propustnost je dána vztahem f1(x,y)=f0(x,y)exp(+2πi(νx0x+ νy0y)), kde Δνx << νx0 a Δνy << νy0. Tzn. f0 je vzhledem k exponenciele pomalu se měnící funkce => f0 je modulovaná amplituda vlny [té komplexní exponenciely].
  • Nyní spočítám F1x, νy)=FT(f1) a vyjde, že F1x, νy) = F0x - νx0, νy - νy0). To je patrné už z posunovacího teorému (když funkci času vynásobím faktorem exp(-2iπνt), pak její FT dává funkční hodnoty o ν posunuté: FT[f exp(-2iπνt)](ν0) = FT[f](ν0+ν) )
Pozn.: Mřížka sama o sobě díky difrakci velice názorně odchýlí RHMV o úhel θx = d/λ (a to na obě strany). Již z tohoto experimentu je patrné, že optika umí "spočítat" Fourierovu transformaci velice rychle a "zadarmo".

Obecně, pokud podrobněji propočteme spoustu rovností a integrálů a možná i derivací, zjistíme následující věc:

Pokud objekt počmáráme soustavou rovnoběžných čar, pak se všechny jeho prostorové úhly posunou o θx = d/λ, kde d=vzdálenost čar a λ=vlnová délka použitého světla (barva). Tato vzdálenost d musí být o hodně menší, než typické rozměry počmáraného objektu.

Příklady:

  • sférická čočka s ohniskovou vzdáleností f má f(x,y)=exp(-iπ(x2+y2)/λf)
  • Fresnellova zónová deska: f(x,y)=1 tam, kde cos(π(x2+y2)/λf)>0 a f(x,y)=0 jinde
  • Vypuštění tygra z klece
  • Soustava nekonečně mnoha štěrbin by měla difrakční obrazec pouze dva body, do kterých by bylo soustředěno všechno příchozí světlo. Zde však selhává představa místa, do kterého toto soustředěné světlo dopadne - není zde nic, jako prostředek mřížky